Osmihodinová cesta vlakem v roušce s mini prostorem na nohy zní jako horor. Většina ale vede kolem pobřeží, tak se cítím jako bych si celou cestu prohlížela pohledy. Dorážíme do Cartageny před půlnocí a nejhodnější pan recepční na nás čeká, i když už měl mít od jedenácti padla. Podává mi k podpisu nějaký dokument a říká „tady, prosím.“ Jsem utahaná, takže si uvědomuju, že na mě mluvil česky až ve výtahu. Pokoj si klimatizací vychladíme tak, že mám ráno pocit, že jsme se probudili v ledničce. To bychom před potápěním neměli!
Ráno si dáváme okolo desáté snídani v nedalekém bistru. Od vedlejšího stolu:
„Já jsem si říkala, že dneska ráno půjdu do práce dřív. Víš co, čím dřív tam půjdu, tím dřív půjdu domů.“
„No, já ti nevím.“
Do kouzla Cartageny s románskými ruinami mimochodem ležícími na každém kroku se okamžitě zamilováváme. Tentokrát jsme tady jen jednu noc, ale už plánujeme, kdy se tady můžeme aspoň na měsíc usadit.
Přesouváme se do Cabo de Palos, kde bydlíme v bytě u slečny, která už podle zpráv na Whatsappu vypadá jako nejmilejší člověk na světě. Posílá nám video, jak se dostat do bytu a nás vítá mini bazén na zahradě. Nejlepší věc v tomhle vedru! Jdeme pak obhlídnout naše dive centra.
Jo, protože jsme na mañana vlnu tady najeli docela rychle, nepodařilo se nám najít dive centrum, kde bychom o víkendu mohli dát čtyři ponory. Ranní ponory tak máme v jednom, odpolední v druhém. Tak si je aspoň můžeme porovnat.
V prvním nám paní zabaví občanky a mi kartu s certifikací. Na milého je naštvaná, protože má svou certifikaci jenom v aplikaci. Paní si ji tak musí vytisknout a pak všechno dohromady vyfotit. Po delším přemlouvání nám vydá zpátky aspoň moji kartu, když ji potřebuju do dalšího dive centra. Občanky si nechává. Jsme teď tak trochu potápěčští zajatci. V druhém dive centru po nás nic nechtějí a jen nás odkážou na svůj web, kde je online formulář. Máme radost, v jakém moderním centru jsme se to ocitli! Doma teda zkoušíme vyplnit, ale… Spadl jim web. Asi nejsou zvyklí, že by to vyplňovali dva lidi najednou.
Dáváme si na večeři ty nejlepší artyčoky, jaké jsem kdy jedla.
Dopředu sice píšeme, že chceme anglicky mluvícího průvodce, ale ten náš samozřejmě mluví jen španělsky. Tady mluví všichni jenom španělsky. V Mexiku jsem se ale naučila fígl. Když nerozumím otázce, tak se jenom usmívám a pokyvuju. Oni se pak na mě taky usmívají a po chvíli mě nechají být. Tady to moc nefunguje, většinou fakt chtějí na tu otázku odpovědět. Asi jsou víc zvyklí na modré oči.
První ponor máme na Bajo de Dentro. Od první chvíle je to N-Á-D-H-E-R-A! Nacházím konečně krásně barevnou nudi branch, všude je spousta kaniců (už se jich zase tolik nebojíme), murén, krevetek a hejna ryb proplouvající kolem útesů skrze skalnaté oblouky. Přesně tohle mi chybělo na Medes Islands. Pod vodou si konečně pokecám i s našim průvodcem. Milý chlapík!
„Víš, jak jsme včera říkali, že budeme jíst míň…“
„Ale tohle byl brunch! To máme snídani i oběd v jednom!“
Na druhý ponor jdeme teda do druhého centra. Máme tam být ve čtyři. Přicházíme v 15:50 a říkají nám, že v 16 odjíždí loď! Rychle na sebe házíme neoprény, nastrojíme lahev a skáčeme na loď. Nejedeme tentokrát do rezervace, ale i tak hned po kotoulu do vody vidím pod sebou rejnoka! Konečně beru na ponor foťák, ale oproti tomu rannímu se tak moc neděje.
„A tam jak jsme čekali na té trávě, tak tam mohl být dugong?“
„Ne, tam jsou občas koníčci.“
„Proč jsi to neřekl rovnou? To jsme tam klidně mohli zůstat celý ponor!“
Mezitím se do vedlejšího pokoje nastěhovali tři další španělští potápěči. Jezdí se do Cabo de Palos potápět z Madridu už několik let. Zmíním, aspoň, že „Me encanta Tenerife!“ Zbytek konverzace zařizuje milý. Dostáváme od nich tipy na místa, kam vyrazit příště. Tady jsou totiž místa na potápění mimo rezervaci, v rezervaci a pak je tady ještě tajná rezervace, kam se může jenom někdy a vždy jen jedno potápěčské centrum. Takže se sem jednou určitě vrátíme.
Druhý den ráno vstávám trochu s bolestí hlavy. Beru si Ibalgin a přičítám to večerní skleničce vína, která mi jako jediná od příjezdu do Španělska moc nechutnala. Vlny hodně hází a na lodi je to jako na vodní horské dráze. Hrozně se chechtám a pán naproti mně zvrací do vody, chudák.
Jedeme zase do rezervace, na lokalitu Bajo Piles 2. Pod vodou potkáváme milion barakud. Jak jsme si mysleli, že na Costa Brava jich bylo hodně, tak tady jich je desetkrát víc! Asi tak polovina ryb jen tak spí na mořském dně nebo na kamenech. I ryby potřebují siestu.
„Ty dorty jsou fakt pro vás? Já jsem se divila, když jste teď dojedli snídani. Ale to cením, takový apetit!“
Odpoledne se mi vrací bolest hlavy, ale není to nic hrozného, tak ponor nerušíme. Jedeme na stejnou lokalitu, akorát s jiným dive centrem. Vůbec nám to nevadí, protože během těch pár hodin se úplně proměnil život tam dole. Místo barakud plaveme vedle hejna kaniců a vidíme dva rejnoky, kteří se kolem dokola elegantně prohání. Když vystoupáme na hladinu, zvedne se mi žaludek a krmím tak ryby ranní snídaňovou tortillou. Žádná kocovina, migréna! Tak aspoň, že to nebylo do automatiky. Zvracím z lodi a pak i doma. Vypiju 2 litry vody, zavírám se tak do pokoje, pouštím si audioknihu Alchymisty a spím. To jediné mi na migrénu zabírá.
Výborných 14 hodin spánku a ráno jsem zase čilá jako rybička. Konečně do sebe zase můžu dostat nějaké jídlo. Chvíli pracujeme, sbalíme výstroj a jedeme za kamarády do Malagy. I když jsme zase u pobřeží, tělo dalo jasně najevo, že potřebuje pauzu. Takže jen jíme, procházíme se a objevujeme krásy města na pevnině.
Z Malagy do Sevilly, projít se krásnými zahradami a zkusit další výborné tapas. Ze Sevilly do Barcelony a z ní domů do Předboje. Naše toulavé duše mají zase na chvíli klid. Na plánování podzimního výletu.
Žádné komentáře