Kousnutí od kanice, loď plná roušek a hejno barakud při potápění na Medes Islands

Po karanténě už jsme se ani jeden nemohli dočkat, až zase někam vyrazíme. Náš třítýdenní poklidný výlet po Španělsku se tak stal spíše zběsilou jízdou, jak jsme oba přidávali místa a lidi, které chceme navštívit. Moje Karol v Pyrenejích a milého rodina v Barceloně byla jasná. A potápět se. Na Medes Islands! A Cabo se Palos taky vypadá hezky. A když už budeme tam, tak navštívíme kamaráda v Malaze. Tam se můžem taky potápět! A Sevilla už je pak skoro na cestě domů. Byl by z toho hezký backpackingový výlet, pokud bychom s sebou netahali dva obří kufry s potápěčskou výstrojí.

„Nejsi unavená?“

„Nee, v pohodě. Dala jsem si dneska šlofíka v autobuse, ve vlaku a pak ještě po obědě.“

„Za to by ti měli dát španělský pas.“

První zastávku tak máme v Barceloně, ale hned na druhý den už jedeme do L’Estartitu. Z tohohle přímořského městečka totiž jezdí lodě k Medes Islands, které lidi často označují jako jednu z nejhezčích lokalit ve Středozemním moři.

Je pod mrakem a turistů je tu maličko. Roušky mají na obličejích všichni a v restauracích na stolech místo jídelních lístků leží QR kódy, které po naskenování ukážou menu na telefonu. Desinfekce je všude. Potkáváme hlavně Španěly a Francouze a některé hotely a obchůdky jsou úplně zavřené. Takhle bych si to tady představovala v květnu a ne uprostřed turistické sezóny. Taková komornější atmosféra je nám ale milejší.

Vydezinfikovat ruce, nachystat si výstroj, vydezinfikovat ruce, odnést si láhev na loď. Na lodi jsou povinné roušky a každý buddy tým má přesně vymezený prostor na přípravu výstroje. Přestože potápěči s certifikací rescue diver tady nepotřebují průvodce, na první den si ho domlouváme. Od našeho posledního ponoru uplynuly sice 3 týdny, ale po ponorech v moři už se nám stýská pěkných pár měsíců. Stará se tak o nás milá Italka.

Dlouhým krokem vstupuju do moře a už na hladině cítím svůj spokojený úsměv. Moje obavy byly liché, nezapomněla jsem nic. Plaveme proti slabému proudu asi ve dvaceti metrech a po chvíli ukazuje naše průvodkyně nad nás. Proplouvá si tam kolem dokola snad stovka barakud. Po pár minutách, menších rybkách, jedné nudi a několika murénách, vyrovnáváme hloubku s hejnem a vidíme tak barakudy v 360 stupních okolo sebe. Tohle nejvíc miluju, cítím se pak úplně jako součást oceánu.

Jsme ve Španělsku, takže po ranním ponoru máme siestu a zpátky do vody jdeme až odpoledne. Máme tak spoustu času na práci, oběd i šlofíka.

„Nedáme si něco jiného než patatas bravas? Zatím jsme je měli ke každému jídlu!“

„Neeee.“

Vydesinfikujeme ruce a můžeme jít zase na loď. Chystáme se na ponor La Vaca s velkou kavernou, která slibuje nudi branches a krevetky. Nadšeně tak procházím centimetr po centimetru a nacházím… nic. Prostě jsme nenašli ani jednu.

Poklidné hledání krevet střídá drama. Otáčím se na milého a vidím, jak se k němu blíží víc než metrový kanic. Mají tady právě pářící období a je jich tady spousta. Ukazuju na něj, protože už je fakt blízko, ale nevidí. Po chvíli kanic chňapne, Cesc s sebou cukne a rychle vyráží pryč. Kanic se ho pořád drží, tak plavu k nim a oba mu strkáme ploutve až do obličeje. Cesc mi ukazuje několik ran na ruce. Normálně ho kousl!

Naše průvodkyně se chytá za hlavu a ptá se, jestli je ok. Ukazuje, že má něco s lahví. Jeden popruh se mu na křídle uvolil, tak se mu ho snažíme připevnit zpátky. Moc nám to ale nejde a po chvíli se k nám připojuje ještě jeden starší potápěč. Má počítač na technické potápění a vypadá, že ví, co dělá. Tak milého jenom držím a kontroluju, jestli není kolem nějaký další nenažraný kanic a čekám na jeho případné rozkazy.

Popruh připevnil, ale láhev pořád není tak, jak by měla být. Domlouváme se, že si dáme bezpečnostní zastávku a ukončíme ponor.

„Hijo de puta!“

„Hahaha, ona normálně vůbec nekleje! Je na toho kanice fakt naštvaná.“

Na lodi všichni kroutí hlavou nad naším incidentem. Zjištujeme, že z křídla odpadl jeden šroub a jdeme ho tak opravit do Scuba Fix. Jeho majitel se nám směje a nechce nám tuhle příhodu věřit. Přiznává, že ho kanic kousl dvakrát, ale vždycky jen, když ho provokoval. Vydedukuje pak, že se pravděpodobně milý choval, jako potápěči, kteří kanice krmí. I když je to zakázané, prý se to tady děje často. Byl nedočkavý, a tak si chtěl kousnout.

„Kdyby se aspoň choval jako žralok, víš co. Ten tě kousne, zjistí, že se spletl a plave pryč. Ale kanic ne, ten chtěl víc!“

Hledáme restauraci, kde bychom si tuhle rybu mohli dát dneska na večeři. Jako odplatu. Nakonec si ale objednáváme boquerones s octem a fidéua. Přinesou nám ale boquerones smažené a paellu. Máme z toho radost, protože jsme na tohle měli stejně větší chuť. Necháváme tak velké dýško, protože restauraci, kde čtou myšlenky, jsme ještě nepotkali.

Druhý den vyrážíme ráno znovu lodí k ostrovům. Tentokrát bez průvodce. Jako jediní tam nemluvíme francouzsky, takže nám briefing dává kapitán lodi v angličtině. Ponor je celou dobu u stěny, takže ztrácím obavy z navigování skrze „velké modro“. Nejvíc času trávíme v třech kavernách. Pořádám jako vždycky hon na nudi branches. Jsem do doto uplně zažraná a soustředěná, než mě milý upozorní, ať si posvítím baterkou doprava. Otáčím se a tam na mě z temna kouká kanic jako kráva! Po předchozích zkušenostech se rychle otáčím a plavu pryč. U vstupu do kaverny chytám takový záchvat smíchu, že mi to automatika málem nestíhá udýchat. Máme očividně novou fóbii!

Druhý ponor je opět La Vaca. Abychom fóbii nepodporovali, upravujeme si trochu trasu, ať se vyhneme místu, kde jsme den před tím toho kanice potkali. Potkáváme jen jedno hejno neškodných ryb.

„Co vás kouslo dneska?“

„Dneska nic.“

„Jáááj, taká nuda…“

Medes Islands mají auru jednoho z nejlepších potápěčských míst ve Středozemním moři, za mě to ale žádný rozdíl oproti potápění v Calella, na Sicílii ani na Gozo nebyl. Setkali jsme se s vyprávěním, že tady lidi viděli delfíny, mola mola nebo velryby, ale pravděpodobnost moc velká nebude. Ve Středozemním moři je spousta podobně krásných míst se vstřícnější cenou za potápění i ubytování.

Ale jednu šanci předraženému potápěčskému místu přeci jen ještě dáváme. Po pár dnech v Pyrenejích a rodinné oslavě v Barceloně jsme teď na osmihodinové cestě do Cabo de Palos.