Želvy, rejnoci a dokonalé skalní útvary při potápění na Tenerife

Kanáry. Důchodcovká dovolená číslo jedna, která není dobrá na nic jiného než na válení se na pláži. Aspoň to jsem si myslela do té chvíle, než jsem dorazila na Tenerife a odpotápěla si tam 11 naprosto úžasných ponorů.

Odjezd ale provází stres. Hlavně ze spalniček, které právě prodělával kolega, a já netrpělivě čekám na výsledky testů, jestli vůbec můžu odjet. Jsem čistá, dobrý. Vyměnit eura, vyřídit maily, nastavit automatickou odpověď.

Sbalená pořád nejsem, ale jdu vyzvednout Monču a Matouna na nádraží. Můj nepotápěčský doprovod, který se mnou jede dovolenkovat. Doma jim nalívám víno, ať se nenudí, zatímco si do kufru plného potápěčské výstroje snažím nacpat aspoň pár šatů a deodorant. Náhodou při kontrole letenek zjišťuju, že vlastně neletíme na Tenerife sever, ale na jih. To označení S pro jih mě prostě vždycky mate. No ale co, aspoň to máme blíž. Čeká nás dlouhá cesta, takže jdem cestovní horečku zchladit do baru za rohem.

„Jedem za hoďku do Berlína a odtamtud letíme na Kanáry.“

„Takže panáky?“

Pět hodin v autobuse, čtyři hodiny na letišti a dalších pět hodin v letadle. Z názvu berlínského letiště se stává sprosté slovo. Tegel. Nenávist. Svůj doprovod navíc štvu schopností usnout během 5 minut v jakékoliv pozici, i když i mě ke konci už bolí záda a zadek. Představa zítřejších ponorů mě ale nabíjí energií, což ze mě dělá ještě nesnesitelnější společnost. Ještě, že cestuju s nejlepšími kamarády.

„Já nevím, kam se ztratil. Myslíš, že ho ještě někdy uvidíme?“

Autobus do Calleo Salvaje vypadá moc komplikovaně, takže na letišti za 140 EUR pronajímáme auto na celý týden. Hodina a půl cesty busem versus 20 minut autem. Z ramen shazujeme kabáty a bundy, nasazujeme sluneční brýle a nasedáme do našeho luxusního Fiatu Panda. Do kufru dokážeme narvat jenom můj kufr a baťůžek.

První kanárského jídlo a ubytováváme se v našem krásném novém domově s výhledem na oceán. Na pláži je černý písek a obrovské vlny, že se tam fakt bojím vlézt. Nedočkavě jdu spát a ráno se budím už v sedm ráno. V devět pro mě přijíždí nejmilejší paní z Blackstone Dive Center a jedem do vedlejšího městečka Playa Paraiso. Říká, že se jí líbí moje výstroj, takže si mě okamžitě získává. Momentálně je to můj nejoblíbenější kompliment, co mi kdo může dát.

Seznamuju se se svým vysmátým průvodcem a jedeme na první lokalitu – Alcala. Už jsem zvyklá, že na první lokalitě si mě musí otestovat, takže mě nepřekvapuje, že není úplně z nejzajímavějších. Jsem nervózní jako vždycky, protože si myslím, že jsem zase zapomněla všechno, co jsem se o potápění naučila. Poprvé si uvědomuju, že tady jsem v oceánu a ne v žádném čajíčkovém moři. Vstup po schůdkách ve vlnách není úplně nejsnazší.

Bavím se s černýma rybama s fialovými bříšky a hledám želvy. Nic. Nacházím aspoň pár odpadků, které sbírám do kapes žaketu a můj průvodce je o míle daleko, protože s sebou na souš vynáší trubky, síť a spoustu dalšího bordelu. Nejlepší.

„A ti krabi se s mořskými ježky kámoší? Jakože žijou v symbióze?“

„Ne, oni tam prostě jen tak stojí.“

Druhá lokalita je o dost zajímavější. El Balito – Marazul u starého banánového nákladového přístavu. Divokost vody mě pořád děsí, ale po chvíli už si házení ze strany na stranu o několik metrů užívám. O tři metry dopředu, chytit se o skálu, o další tři metry poskočit dopředu. Wheeee! Hlavně s tím nebojovat a nechat se unášet. Získávám první z mnoha oděrek na rukou.

Zpátky v centru jsem osvobozená od oplachování výstroje, protože hraju fotbal se synem majitelů dive centra. Naštěstí už mám nějaké zkušenosti ze hry se synovcem a dokážeme si tak celkem rychle určit pravidla i přes to, že nemluvím německy a on moc anglicky. Doma pak začínáme objevovat kouzla kanárské kuchyně a španělských vín. A po večeři dostáváme v restauraci růže.

„Víte, že lidi vzrušuje hlazení stromů, keřů, palem a tak?“

„Keřů taky, jo?“

„Jo, těch hlavně.“

Další den máme v plánu ponory z lodi. Jedeme do přístavu Los Cristianos, kde na nás čeká náš kolumbijský kapitán. Na loďce jsme sami a rychle svištíme k lokalitě Moray cave. Zkutalíme se do vody a podél kotevního lana klesáme do 20 metrů tak rychle, jak jen to uši dovolují. Opodál se vznáší plastová taška a můj průvodce plave k ní, aby jí sebral do kapsy žaketu. Sleduju ho a pak se zlehka otočím směrem k útesu. Kdybych mohla otevřít pusu dokořán, tak to právě teď udělám. Rejnok. Můj první! Úplně mi bere dech, jak ho sleduju, když ke mně „letí“.  Koukám na jeho pomalu se linoucí osten, otáčím se na mého průvodce a signalizujeme si, jakou z toho máme radost.

Klesáme ještě hlouběji a tam spí pod skálou další. A další pak proplouvá tak těsně kolem mě, až mě mrazí. Splněný sen. Potkáváme několik murén, světlých i tmavých a na konci ponoru na mě ze skály koukají rovnou tři. Jsem z toho úplně mimo a od té chvíle už se celý den jen culím.

„Ve třiceti byla socha panenky Marie s tím jejím miminkem. Jako s tím… eee… Ježíškem!“

Na druhý ponor s námi jedou dva polští šnorchlisti a ruská slečna. Dostávám nového průvodce a nemůžu se dočkat, až budu zase zpátky ve vodě. Naším cílem jsou teď želvy. A vidíme je už z lodi! Ruské slečně je ve vodě zima, takže jde raději šnorchlovat a já tak získávám další soukromý ponor. Kolem nás plavou 3 želvy a já se jim hrozně směju, jak lapají po bublinách, které vydechujeme. Je trochu rušno, protože se tam potápí i další lidi, tak po chvíli hraní plavem trochu hlouběji.

Obklopuje nás hejno ryb, tak jenom pomalu vydechujeme a necháváme se okouzlovat tím míháním. Koukám na svoje ruce a leknu se, jakým zeleným slizem jsem se to zababrala, než mi dojde, že jsem v šestadvaceti metrech a to zelené jsou moje oděrky, které mají na souši normálně červenou barvu. Potkáváme sépie a poprvé jednu vidím, jak rychle pulzuje barvami. Týden předtím jsem viděla dokument, ve kterém říkali, že takhle hypnotizují své oběti, tak se nechávám taky hypnotizovat. Ale já jsem hypnotizovaná neustále vší nádherou okolo, takže to se mnou nic víc nedělá.

Můj průvodce mi signalizuje, ať zastavím a něco dělá s mým žaketem. Za chvíli vidím jeho smějící se oči a ukazuje mi rybářskou třpytku ve tvaru ryby, která se mi zasekla do žaketu. Hezký suvenýr!

„A fisherman literally caught Iveta’s attention there!“

“I just couldn’t resist…”

Červená mi nos spálením od slunce a vypadám tak jako opilý námořník. Ráno jedem na skalnatou lokalitu s vlnami, až se trochu divím, že se mě tam nebojí vzít. Protože padám hned, jak jsem po kolena ve vodě. Chytám samozřejmě záchvat smíchu, takže je pak těžší se dostat zpátky na nohy. Vlny s námi hází ze strany na stranu a pozorujeme při tom kraby, kteří běhají po skalách. Sem tam nějakého taky jedna smete.

Miluju skalní útvary, které tam dole jsou. Proplouváme několika oblouky, mini jeskyněmi a koukáme do ložnic spícím rejnokům.

„Ty jsi to přežila?“

„Překvapuje tě to?“

Další ponor už mám s dalším potápěčem a končí tak moje série soukromých ponorů. Vzhledem k mému zápisu do logbooku „Baví mě plavat břichem vzhůru a koukat na rybičku nade mnou“ to byl ale určitě zase hezký ponor.

„Dneska už půjdem radši recyklovat, ať Karol nevidí, kolik tady pijem vína.“

Další den máme potápěčské volno a jedem proto na celodenní výlet po ostrově. Ráno nám přiletěla ze Španělska Karol, která se přidává k našemu kanářímu dobrodružství. Vyzvedáváme ji na letišti a jedeme na pláž. Cestou potkáváme Wonder Woman a další postavičky v legínách, které se pravděpodobně před chvílí vzbudily pod nějakým keřem. V Santa Cruz totiž vrcholí karneval.

„Ty jsi tegel, fakt.“

Objíždíme celý sever ostrova, občas někde zastavíme, kocháme se džunglí, která nás obklopuje, jíme vege hambáče a máme prostě radost, že jsme po dlouhé době takhle spolu. Zastavujeme v městečku Carachico, do kterého se zamilováváme všichni a rozebíráme, který dům si tam koupíme. Přejíždíme potom hory, abychom se dostali zpátky na jih, a dáváme si úžasnou večeři v nejútulnější italské restauraci, na kterou uprostřed mlhy náhodou narážíme. Díky ohni v krbu a pošmournému horskému podnebí na chvíli zapomínáme, že dopoledne jsme se opalovali ve skoro třiceti stupních. V tu chvíli zjišťuju, že Tenerife už miluju.

„No první den Ivce ta vědomostní hra fakt šla. Pak už moc ne.“

Jdu poslušně spát už okolo půlnoci, zatímco party ostatních pokračuje až do rána. Mě ale druhý den čeká Los Abrígos. Skáčeme ze skal do vody a plaveme k přírodním jezírkům, ve kterých se koupou lidi. Stoupáme k hladině, zdravíme koupající se (Holá!), smějeme se a pak pokračujeme v ponoru. Můj průvodce mi ukazuje jeskyni plnou barevných hub a já se cítím jako v galerii. Pozoruju své vydechované bubliny, které se uchycují na stropě jeskyní. Vypadají jako rtuť.

Jsme ve vodě skoro hodinu a já mám poprvé pocit, že můj močák už to prostě nevydrží. Ale vydržel! Doma se pak koukám na svůj poškrábaný zadek a nechápu, jak jsem se mohla přes neopren takhle odřít. Než mi dojde, že mám ty škrábance od kaktusu, vedle kterého jsem si v té skoro poušti udělala provizorní záchod.

Dáváme si sendvič a stoupáme na Montaña Amarilla, ze které je úžasný výhled. Máme chvíli čas, než za námi dorazí ostatní na další ponor.

„Tak kdy si přijedeš udělat rescue kurz?“

„Já už jsem na něj ale přihlášená v Česku.“

„Tak to zrušíš, ne?“

Úzkostlivě se držím můstku, který vede do vody, a vzhledem k vlnám dýchám z automatiky i na hladině. Můj buddy si právě splňuje peak performance buoyancy v rámci AOWD kurzu a já se spolu s ním snažím být pod vodou ve zkříženém sedu. Stejně jako kdysi v bazénu mi to ale prostě nejde a nohy mi zase stoupají nahoru. Už z toho ale nemám stres a jenom se tomu směju. Což tu pozici samozřejmě neulehčuje. Nacházím svou první chobotnici.

Dopisuju první potápěčský log book a mám radost, že ten nový začínám nočákem. Potápěčský den totiž nekončí. Nechce se mi jet domů, takže zůstávám v dive centru, kde se mě opět ujímají děti majitelů dive centra. Vzhledem k naší jazykové bariéře se mi moc nedaří pochopit pravidla nové hry, ve které mě svazují na vozíku, kterým si vozíme výstroj k autu, a prohání se se mnou okolo dive centra. Vzhledem k tomu, že ale nemusím nic dělat, jen sedět, tak mi takhle hra vyhovuje.

U nočáku jsem pako a neumím ovládat půjčenou baterku. Musím si příště přivést vlastní. Nacházím ale další tři chobotnice. Sedáme si na dno a hrajeme si s plaktonem. Kouzelníci zase. Tři ponory za den a já jsem nejutahanější a nejšťastnější člověk na planetě. Doma si házím sprchu, převlíkám se a jdu za ostatníma do naší oblíbené indické na paneer.

„Správná odpověď je Jon Bon Jovi.“

„Co to bylo za debilní nápovědy? Proč radši neřekli, že je to otec Liv Tyler?“

„Asi protože to není pravda.“

Další den jdem na ponor všichni čtyři. Cítím se provinile, protože místo try divu s nimi, jedu na lokalitu Tabaiba. Vrak. To si prostě nemůžu nechat ujít. Takže se omlouvám, že jsem mizerná kamarádka, ale to jim vynahradím. Dolů jdeme podél starého potrubí a okolo nás se rozprostírá široká eel garden. Náš vrak je loď, která kdysi doprovázela obří trajekty k pobřeží. Proplouváme jím sem tam a já jsem celá špinavá od rzi. A zase nejvíc nadšená.

„A dáš mi Monču? Jak se to líbilo jí?“

„Ona s tebou nechce mluvit…“

Na posledním ponoru proplouváme několika kouzelnými průrvami. Jsou úzké tak akorát pro jednoho potápěče a hrozně mě baví, jak jimi pronikají sluneční paprsky. Nacházím červenou rybu s velkýma očima, která se schovává pod skálou, a dodnes nevím, jak se vlastně jmenuje. Zastavujeme u malé sošky Buddhy, kterou hlídá malá černá rybička s fialovým břichem. Když se chci Buddhy dotknout, vystartuje proti mně, až ucuknu a vidím, jak se můj průvodce směje do automatiky. Nechávám si uschnout výstroj v centru a další den ráno pro ni s Matounem jedeme. Sbalit, obejmout, rozloučit. Cestou zpátky mi tečou slzy zpod slunečných brýlí. Tak mi to zase bude chybět.

 „No a příště jedu na Gozo.“

„Kam že to jedeš, ty kozo?“

Thanks Marcus and Mehran from Blackstone Dive Center + Florian for the pictures.