Potápěčské výročí: co jsem se naučila za první rok strávený pod vodou

Dneska je to přesně rok, co jsem poprvé dýchala pod vodou. Pamatuju si na tu nervozitu, pak paniku a nakonec totální vyklidnění a úžas nad tím krásným světem. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív a z potápění se stala vášeň, kterou jsem si v životě nedokázala představit, že zažiju. A dva týdny na to už jsem seděla v Kaprovně na úvodní schůzce k OWD kurzu. Těžko říct, jaký by ten rok byl, kdybych to tenkrát na Kapverdách nevyzkoušela. Pravděpodobně pěkně nudný.

Dneska je to rok a já se cítím víc na začátku než vloni. Protože už vím, kolik se toho ještě chci naučit, které části potápěčské výstroje mi chybí, kolik lidí musím přesvědčit, aby šli pod vodu se mnou, jaká zvířata pod vodou chci vidět (všechny!) a které lokality musím navštívit. Ohlížím se proto zpátky, abych svou netrpělivou povahu, která chce všechno hned, uklidnila, že jsem se za ten rok naučila spoustu věcí. A že na ty další je zase potřeba si počkat. Tady je teda pár momentů, které pro mě byly jako prozření a naučila jsem se v nich něco důležitého.

Do automatiky se můžu smát a kašlat. A do masky smrkat.

Bylo to asi někde v lomu, kde jsem se začala smát rybám a přestala se vystresovaně soustředit na dech. Teď mi přijde pitomé si to myslet, ale já jsem to dýchání brala hrozně vážně a ani mě nenapadlo, že smích i kašel mě nijak neohrozí na životě. Každopádně smát jsem se pod vodou už teda od té chvíle nepřestala. A bylo to zase ve studeném lomu, kdy jsem měla hroznou potřebu se vysmrkat, a došlo mi, že když si vlastně čistím masku, tak do ní smrkám. To byla hrozná úleva. A jo, snople jsou pak všude, ale od toho je buddy, aby mi to řekl.

Pod vodou můžu i couvat.

To jsem teda tak nějak tušila, že půjde, ale při jakékoliv snaze jsem kolem sebe vždycky všechno rozvířila, až nešlo vůbec nic vidět. Tak jsem začala couvat rukama a najednou to šlo bez víření a já z toho přestala mít stres.

Spotřebu vzduchu můžu fakt aktivně ovlivnit.

Z toho jsem byla dost smutná. Že vždycky vzduch strašně rychle vydýchám a nevěděla jsem proč. Teoreticky samozřejmě ano, ale prakticky to prostě nešlo, takže jsem některé ponory potupně končila na záložních zdrojích vzduchu od buddyho. Přelomový byl okamžik, kdy mi Peppe na Sicílii řekl, ať pomaleji vydechuju. Od té doby jsem se na to víc a víc soustředila, občas se trochu zadusila (kašlat už jsem v té době naštěstí uměla), ale spotřeba vzduchu se začala rychle lepšit.

Ve třiceti je to stejné jako v patnácti. V moři teda.

Tahle hloubka mi naháněla strach. I když já nemám odhad a pořád moc nevím, kolik to vlastně je. Přišlo mi to ale moc a já jsem byla v 18 metrech spokojená, dokud jsem nezačala cestovat a najednou to byly římské sloupy v 21 a vrak v 26 metrech. Ale při prvním ponoru do 30 metrů jsem zjistila, že to pocitově není žádný rozdíl. V moři samozřejmě. Hloubka v jezerech a lomech mě teprve čeká.

Noční moře je úplně jiné než moře ve dne.

Já jsem se na nočák hrozně těšila. A bylo to ještě lepší, než jsem si myslela. Necítím se tam ani jako ve vodě, ale uprostřed vesmíru. Hrozně mě baví jiskření planktonu. Ryby lovící i spící. A celé prostředí je tak intimní, že to je, jakoby zrovna tahle skupinka potápěčů byla jedinými lidmi na planetě. Miluju to a klidně bych si střihla nějaký výlet, který by obsahoval jenom ponory po tmě.

Vážně klesám a stoupám pomocí plic.

To samozřejmě říká každá příručka. Každý instruktor a kdokoliv, kdo se nějakou dobu už potápí. Je to logické. Chvíli mi ale trvalo, než jsem to fakt prakticky pochopila. Perfektně jsem to zažila hlavně v Izraeli, kde mi průvodce vždycky rukou ukázal, ať o trošičku klesnu nebo stoupnu, abych se mu dostala do hledáčku foťáku. A od té doby si užívám ten skvělý pocit, kdy ovládám nádechem svůj pohyb na milimetry přesně. Dobře, spíš centimetry. Baví mě ta chvilka, kdy to vypadá, že se už už dotknu dna, ale vím přesně, kdy si pustit do plic nějaký vzduch, abych proplula kolem bez dotyku. A bez rozvíření.

Když jsem správně vyvážená, tak si jen tak… plynu.

Další objev století, který je naprosto jasný. Jenže dokud jsem to nezažila, tak jsem vlastně vůbec nevěděla, o čem je řeč. Samozřejmě jsem si myslela, že jsem dobře vyvážená, viděla jsem svoje fotky ve vodě, kde to vypadalo, že moje pozice je v pohodě. Ale až okolo padesátého ponoru jsem fakt pocítila, že jsem lehká jako pírko, pohybuju se jemným kopnutím ploutví a vznáším se tak akorát, bez jakékoliv námahy. To znamenalo další injekci nadšení. Je to o tolik snazší než na souši.

Stejně jako u čehokoliv jiného, je potápění hlavně o lidech.

Hlavně být ve vodě, je jedno s kým, nebo co se děje okolo. Hlavně se dostat pod vodu. No, tak už ne. Ne, že by se mi stalo něco skutečně špatného. Ale prostě ten pocit, kdy si rozumíte se svými instruktory, průvodci i buddies taky nad vodou, z toho zážitku dělá mnohem víc.

Já jsem měla od začátku štěstí s Kapr Divers, kteří mi od začátku vyhovovali jako lidi i jako učitelé. Takže jsem si rychle zvykla na to, že je tohle standard, ale realita jinde je občas trochu jiná. Hlavně to vidím na svých náhodných buddies u moře, kteří kolem sebe zběsile máchají rukama, vystřelujou k hladině, chtějí šahat na chobotnice nebo se potápí hlavou napřed.

Nejcennější je, stejně jako všude, osobní doporučení. Takže už jedu hlavně podle toho.

Když mě něco štve, tak si řeknu, že za 2 týdny / měsíc budu pod vodou, a vyřeším to, nebo to hodím za hlavu.

Život s dlouhým povrchovým intervalem se stal živořením. Zimu jsem vždycky nenáviděla, ale tahle byla ještě o něco horší než všechny předešlé, i přes listopadový Egypt a Izrael na přelomu roku. Euforie z potápěčského výletu trvá maximálně 3 týdny a pak už přichází na řadu standardní realita. Ta je sice taky fajn, ale chybí jí to dobrodružství, uvolnění a lidi s jiskřivýma očima. Proto vždycky musím mít naplánováno něco dopředu. Výlet, kurz nebo aspoň posezení v Kaprovně.

Takže kdykoliv jsem v nervu, někdo mě naštve, nebo mám pocit, že něco nezvládám, vzpomenu si na další naplánovaný pobyt pod vodou a to mě bleskurychle uklidní. Poprvé to byl nějaký strach z nestíhání, kdy jsem si řekla ‘Buď v klidu, za 2 týdny se jedeš potápět.‘ To mi vykouzlilo úsměv na tváři, přestala jsem se stresovat a prostě šla ty věci vyřešit. Takhle teď teda funguju pořád. A obklopuju se proto oblečením s rybím motivem, domácími doplňky s mořskou tématikou, delfínem na pozadí monitoru a klíčenkou s ploutví. A jsem tak šťastná i mimo vodu!

A co letos?

• Udělat si kurz Rescue Diver.
• Naučit se základy freedivingu.
• Začít fotit pod vodou.
• Ještě zlepšit spotřebu vzduchu.
• Naučit se pořádně ovládat kompas.

Tohle nejsou předsevzetí, ale plány!

Fotka od Janky z Kapr Divers <3