Delfíni, vrak a podvodní restaurace při potápění v Eilatu

„Zbláznila ses? Co tam budeš dělat?“

„Tak hlavně se potápět. A kromě toho… Vlastně nevím.“

„Ale proč sama? A do hostelu?“

„Chci to zkusit, jaké to bude. Jestli mě to i takhle bude bavit. Je to takový test.“

No, den před odjezdem mi to už moc jako dobrý nápad nepřijde. Nikdy jsem týden nikde sama nebyla, natož v cizí zemi. A mimo Evropu. A už vůbec ne v hostelu. Vlastně mě ani nikdy nenapadlo, proč takhle někam jet. Ale proč taky ne. Začínám být trochu ve stresu, tak si jdu koupit do Roxy legíny a hned se cítím připravenější. Stejně si kromě ponorů budu asi jenom číst, něco sepíšu, něco se naučím a asi se budu i nudit.

V zavazadlech mám nějak málo věcí. To znamená, že jsem se buď konečně naučila balit, nebo jsem opět něco zapomněla. V letadle mám místo u nouzového výstupu, což znamená extra místo na nohy. Cítím se, jako bych vyhrála v loterii.

Zima, je mi hrozná zima. Takhle jsem si Izrael nepředstavovala. Jsem ráda, že mám zimní kabát a balím se do šály. Je asi 10 stupňů a já jsem trochu promrzlá z letadla. Úředník na přepážce mi položí asi 3 otázky, než mi vydá vízum. Jsem trochu zklamaná, ani jsem neměla příležitost mu říct, že jsem se přijela potápět.

Cesta z autobusové zastávky k hostelu vypadá na mapě pohodově. Asi 20 minut stále rovně. Jenže v reálu je celá cesta do kopce. Odpadává mi navíc kus kolečka z kufru a já se konečně zahřívám natolik, že sundávám zimní kabát. Dostávám postel, ručník a domlouvám se na zítřejší ponory. Úplně se tam necítím, takže si jdu prohlídnout město.

Nevím, jestli je to vánočním obdobím, ale Eilat vypadá jako něco mezi francouzským Nice a Matějskou poutí. Romantické promenády okolo moře, ale při pohledu na druhou stranu všechno bliká, hraje disco hudba a uprostřed městečka jsou i dva obří kolotoče. Mám ale radost, že jsem u moře a dávám si grilovanou kukuřici s česnekovým máslem. Za nákup těstovin, omáčky, sýra, coly, oliv a džusu dávám sto šekelů, což je asi šest stovek. Sakra. Asi mě zmátlo, že je Izrael vedle Egypta a nečekala jsem proto takové ceny.

Někdo chrápe. Ženská pode mnou kucká. Po každém jejím zakašlání přestávám na chvíli dýchat, ať se nenakazím a nechytnu rýmu. Bože, do čeho jsem se to zase uvrtala. V duchu si nadávám, proč prostě pořád musím vymýšlet takové pitomosti. Přitom můžu mít ve svém životě úplně snadno klid.

Odevzdávám kartičku, pojištění a můj rozpadlý potápěčský logbook. Připravuju se na první ponor a jsem zase nervózní, jako bych se potápěla poprvé. Házíme všechno do auta, dostáváme briefing a jedeme na první lokalitu Katzaa. A možná uvidíme i delfíny.  

Můj průvodce mě nutí nosit automatiku na levé straně a strašně mě to rozčiluje. S prvním nádechem pod vodou se ale dostávám do klidu. Proplouváme kolem sloupů, které jsou pokryté korály. Moc milé prostředí, všeho ale trochu míň než v Dahabu. Delfíni nikde. Druhá lokalita je mnohem zajímavější. The Caves, i když mini jeskyně je tam vlastně jen jedna. Murény, klipky, garden eels, lulanky, sandperch, ryba krokouš, čtverzubci, ryby, které se hýbou v houfu jako vlnky… Je pořád co pozorovat a já jsem nadšená.

„A zítra taky v devět?“

„Klidně můžem i později. Třeba v deset, jestli chceš.“

„Já bych šla už v těch devět.“

„Tak necháme to na tu desátou, jo?“

S děsem počítám svou spotřebu vzduchu u prvního ponoru.Takhle příšernou jsem měla naposled na Sicílii. S úlevou počítám spotřebuu druhého ponoru. Takhle nízkou jsem neměla ještě nikdy.

„How do you say ‘bon apetit’ in Czech language?“

„Dobrou chuť.“

„Počkej, ty jsi Češka? Já taky!“

„No jo, mi se zdálo, že na tu kočku mluvíš česky.“

Začíná tak několikahodinový rozhovor o dobrovolničení, potápění, učení a práci v kavárně, kterou vlastní anglická královská rodina. Začínám se cítit skoro jako doma. Radí mi spát s nasazenými sluchátky nebo si sebrat peřiny a spát venku na sofa. Vyzná se, už je tady týden. Radím jí, ať se jde potápět.

„Mohla bys tou vidličkou přestat cinkat u jídla o talíř?“

Úspěšně jsem prošla testovacím dnem a další den je mou buddy slečna, která se chystá na divemasterský trénink. Pod vodou jí jiskří oči stejně, jako to znám ze svých podvodních fotek a celou dobu se na sebe pod vodou usmíváme. Jsme u mini vraku Yatush. Zamilovávám se do triggerfish, která elegantně mává svými ploutvemi, až vypadá trochu jako rejnok, který plave nakřivo. Proplouváme kokpitem vraku a na konci ponoru potkáváme obří chobotnici.

Další ponor je u zavřené podvodní restaurace. Všude okolo jsou uměle nasazené korály a hemží se to tam životem. Baví mě koukat přes okna dovnitř restaurace, kde jsou stále stoly a sedačky a představuju si, jaká by to byla zábava, kdyby tam skutečně seděli lidi a já na ně mohla zvenčí mávat. Potápím se sedmilitrovou lahví a spotřeba se mi ještě o něco snižuje. Když vím, že nemám vzduchu nazbyt, dýchám líp.

„Ty si na těch fotkách vždycky tak fajně držíš ty ruce. Jak moje babka!“

Seznamuju se se zábavnou Američankou, která si dělá v dive centru open water kurz. Je v Izraeli na půl roku. Byla na nějaké farmě, kde za jídlo a přístřeší nějakou dobu pracovala a pak směřuje do Tel Avivu učit se hebrejštinu. Jdem společně na nákup a tam začíná moje posedlost mangovým džusem a halvou, která mě ještě neopustila.

Všichni mi tady vaří čaj a cítím se jak v Anglii. Ráno. Po ponoru. Večer zázvorový proti rýmě. Rychle si zvykám a nově příchozím už pak vařím čaj zase já. Asi začínám vypadat místně a lidi se mě začínají ptát na cestu a jaké to je pracovat v dive centru. Přičítám to stálému nepřítomnému úsměvu a vlasům zvlněným mořskou vodou. Všudezdejší.

Můj první pořádný vrak! Kroužíme kolem něj, nahlížíme dovnitř a proplouváme bezpečnými místy, u kterých máme stále hladinu nad hlavou. Nad horní palubou je spousta minirybiček, na které dohlíží dva perutýni. Vidíme legračního rozedrance, který je přilepený ze spodu části vraku. 

Je poslední den roku a mi to vůbec nedochází, protože je přeci teplo a já jsem na prázdninách. Chystáme se na noční ponor, který je sice v 6 hodin, ale už je dost tma na to, abychom se cítili fakt jako v noci. Zanořujeme se pár metrů pod hladinu a po pár minutách to slyšíme. Hvízdání delfínů. A najednou jeden plave ze tmy přímo naproti nám. Svítíme kolem něj baterkami tak, ať ho neoslepíme. Na uvítanou nám vypouští dýchacím otvorem kroužek z bublin k hladině. Nemůžu se ubránit zatajenému dechu. Několikrát se kolem nás prohání, hvízdají, otáčí se kolem vlastní osy a já se hrozně směju do automatiky. Je nám zima, třepu se, ale stejně pak po ponoru ještě stojíme po pás ve vodě s hlavou skloněnou pod hladinou a pozorujeme je, protože se rozhodli nás doprovodit až ke břehu.

Jsem úplně omámená tou krásou. V kolik hodin, za jak dlouho, co děláte, už jdete? Pořád mi někdo pokládá otázky, ale já si prostě chci jen vypít čaj a pak se uvidí. Nakonec jdeme do supermarketu pro víno a pak se vydáváme do druhé villy, na silvestrovskou oslavu.

 „Ty jsi z Prahy? A pořád tam v McDonalds čepujou pivo?“

Je tam spousta Rusů a k tomu lidi z dive centra. Zjišťujeme, že jsme nechtěně ukradly v supermarketu víno, protože jsme omylem sbalily ještě jedno, co stálo na pultu. Ups. Nový rok slavím natřikrát. Poprvé s Rusy jako Novi God, pak místní s Izraelci a pak ještě jeden s kamarády a rodinou online.

„Půjdu ten track, až mi bude 40. To už stejně budu vyhořelý z práce a budu se potřebovat uklidnit.“

„A tak nechceš těch 20 let pracovat tak, abys ve 40 nemusel mít syndrom vyhoření?“

„No ale budu muset mít děti a živit rodinu. A to jinak nejde.“

Další den jenom jeden ponor. Škemrání bylo k ničemu, můj průvodce je neoblomný. Odpoledne teda jedeme na The Canyon. Docela dlouho plaveme na hladině a pod námi se cvičí techničtí potápěči. Z hladiny pak rychle klesáme ke třiceti metrům doprostřed kaňonu. Nevypadá to moc jako kaňon, ale na mapě pak vidím, že fakt je. Moje buddy má problém s ušima, takže klesá pomaleji. Průvodce mě fotí a já zjišťuju, že pózování před foťákem je perfektní trénink vyvažování.

Iracionální strach. Už zase. Tak je to potvrzené. Moje dusíková narkóza spočívá v tom, že se prostě hrozně bojím. I když si můžu stokrát říkat, že je to v klidu, mám spoustu vzduchu, můj buddy je támhle, průvodce támhle, krásné ryby okolo, ale prostě to nepomáhá. Vystoupám o dva metry výš a jsem zase úplně v klidu. To je k vzteku. Těšila jsem se na opojení, smích, lehkou zpomalenost a místo toho mám… strach.

 „A na téhle fotce je místo, kde se narodil Ježíš.“

„Aha a jak víš, že to je zrovna tohle místo?“

„Ty moc lidem nevěříš, co?“

Sluchátka nepomáhají. Jsou dvě ráno, já pořád nemůžu usnout a za tři a půl hodiny vstávám kvůli ponoru při východu slunce. Naštvaně si balím peřinu a polštář a jdu spát na chodbu do prvního patra. Usínám během pár sekund. Budí mě ale kocour, který se dobývá do jednoho z pokojů.

„Jsi připravená na ponor?“

„Jsem připravená jít spát.“

Jdeme zase na lokalitu Katzaa. Čekám na obloze krásné barvy, které by to ráno zpříjemnily. Ale ne. Prostě je tma a pak je najednou světlo. Je mi zima. Stojím po kolena ve vodě, která je asi o patnáct stupňů teplejší než vzduch a představuju si, jak to bude strašné, až z ní budu vylézat. Pak se objeví ploutev. A druhá, třetí, čtvrtá. Jsou tam s námi všichni čtyři. Noříme se do vody a delfíni s námi zůstávají celý ponor. Poprvé se pod vodou naštvávám, ale pekelně. Vidím jednu z potápěček, jak nešikovně kopne ploutví do korálu a jeho kusy pomalu padají ke dnu. Něco, co tam roste několik desítek let, je v tahu během pár sekund. Probodávám jí takovým pohledem, že ji ještě dneska musí budit ze spaní.

„Ty jsi z Ruska?“

„Ne, já jsem Češka.“

„Oh, tak to se moc omlouvám.“

Mám nového buddyho, který je z Holandska a podle jeho reakce usuzuju, že dobře zná dějiny Česka. Sundávám jedno kilo závaží a je mi mnohem líp. Vlastně se poprvé cítím, že se ve vodě pohybuju bez absolutní námahy a mnohem lépe ovládám stoupání a klesání pomocí plic. Jsme na lokalitě University. Dno je celé pokryté korály a potkáváme cestou tři chobotnice, obří hvězdici a já mávám na své kámošky triggerfishe.

 „Ty jo, kolika jazyky ten pes vlastně mluví?“

„Anglicky, španělsky, trochu francouzsky a hebrejsky.“

„Wow, to toho umí víc než já!“

„Procestovala celé Státy, část jižní Ameriky, pak bydlela v Německu a moje holka ji přivezla z Montréalu. Chtěli ji tam nechat uspat, protože vypadá trochu jako pitbul.“

„Myslím, že by o tom měla napsat knihu.“

„A k tomu ještě měla 12 štěňat.“

Jdeme se s mojí americkou kámoškou projít do města. Prvním úkolem je samozřejmě jít koupit mangový džus. Pak pro grilovanou kukuřici. Pak za její polskou známou. Pak koupit víno. Nejsme po těch potápěcích dnech schopné řešit více věcí najednou a děláme si srandu z toho, že postupně plníme úkoly ve hře. Z racků, kteří posedávají na bójkách, máme záchvaty smíchu, protože vypadají, že oni mají zase svoji hru.

„Víš, v Izraeli není moc obvyklé sedět na ulici na zemi. Mám ti přinést židli?“

Jdeme pak na večeři k mému průvodci a vaříme tradiční izraelské jídlo shakshuku. Slzím už při krájení cibule a u jídla už úplně brečím. Ale jako dobře jsme to uvařili!

„Z možných tří plamínků tohle mělo čtyři!“

„Vždyť jsi říkala, že máš ráda pálivé.“

„Ale moje pálivé znamená něco jiného, než tvoje pálivé.“

Úkol zní jasně. Koníčci! Potápíme se proto na lokalitě Stable. Ale teda… tolik odpadků jsem ještě na žádné lokalitě neviděla. Kromě hledání koníčků tak čistím dno od plastových lžiček, kapesníků a obalů od čokolád. Za chvíli mám kapsy žaketu plné bordelu a v ruce s sebou táhnu plastovou lahev. Potkáváme legrační čtyřčlennou klauní rodinku v sasance. Na bezpečnostní zastávce se seznamuju s nejmilejším zeleným pyskounem s fialovýma pihama. Směju se na něj a on plave kus se mnou, jenom pár centimetrů od mé masky, takže ho můžu bedlivě sledovat. V puse má mušli, kterou se snaží rozbít o kámen, ale moc mu to nejde. Padesátý ponor!

A naposledy pod hladinu. Jsme zase na lokalitě The Caves a hned na úvod potkáváme obří chobotnici. Fascinuje mě, že se v podstatě pohybuje jako tekutina. Kousek od ní se schovává můj oblíbený puntíkovaný rejnok. A na závěr ještě jeden koníček.

Poslední večer se jdeme nacpat falafelem. Ve vyschlém říčním korytu hasíme oheň, který tam někdo nechal rozdělaný, protože je to podle mojí Američanky naše občanská povinnost. Pak se potkáváme na venkovním posezení s mým buddy Nizozemcem, Francouzkou, Němkou a Němcem. Vykládají boží historky o nechtěném připletení se k pohřbu na Fiji, sekání bambusů v džungli a odkud pochází jazyk Mimoňů.

 „Dneska chrápali tři a ani nebyli synchronizovaní!“

Letím až večer. Takže jdu šnorchlovat. Asi hodinu sbírám odvahu, protože až takové teplo není. Nakonec se odvažujeme, a i když jsme jen pár metrů od břehu, stejně hned vidíme dvě chobotnice a perutýna. Válíme se v plážovém baru a dáváme si výborný humus. S omluvou, že vím, že jsem blázen, ale nemůžu si pomoct, jdu na chvíli zase k vodě a loučím s mořem.

Mířím do supermarketu, ale vlastně nevím, co v něm chci. Tak kupuju mangový džus a halvu. Prodavačka se mě ptá, odkud jsem, tak říkám, že z Prahy. Prý tam týden byla a loučí se se mnou s milým „dekuji“.

Na letišti musím otvírat kufr a nechat je prohrabat mé potápěčské vybavení. Plechovka oliv vypadá podezřele a moje odpověď, že ji vezu s sebou, protože jsem ji nestihla sníst, není dostatečně ospravedlňující. Tak musí na extra rentgen. Bohužel nenašli nic, kvůli čemu by si mě museli v Izraeli ještě na pár dní nechat a já tak musím do letadla.

Číst, psát, učit se a nudit se. Tohle jsem v Izraeli dělala asi tak maximálně dvě hodiny.

„To tady tak teď sněží pořád?“

„Vy jste zdaleka?“

„Ne, byla jsem pryč jen týden, ale před odletem tady svítilo sluníčko!“

Thanks Avner for the pics!