Je 5:40 ráno a já čekám na tramvaj. Nejdu z večírku. Mám s sebou tašku s potápěčskou výbavou a jedu na Čechovo náměstí, kde mám sraz s buddym. Tramvaj přijíždí, nasedám do ní a rozespale koukám na divno-party-lidi v ní. Počkat, počkat… Tramvaj nezahnula k Národce, ale pokračuje ke Švandově divadlu. „Bože, já jsem debil.“ Nasedla jsem do dvacítky místo dvaadvacítky. Vystupuju teda hned na další zastávce a otvírám Uber, ať nepřijedu o hodinu později. Přijíždí ale vzápětí další tramvaj a má číslo 22! Nasedám do ní, jede sice divnou oklikou, ale na Čechovo náměstí míří. A takové věci se mi stávají jenom, když to má nějakou spojitost s potápěním.
Jedeme na lom Trhová Kamenice. Je tam zákaz vjezdu, ale na místě nejsme zdaleka první. Lom je uprostřed lesa a jediná budova široko daleko je domek patřící pardubickým potápěčům. Celé okolí má hrozně klidnou atmosféru, a přestože je pořád teplo, cítím ve vzduchu trochu podzimu.
Skáčeme do vody a podél stěny klesáme dolů. Obkružujeme lom v asi 15 metrech, vidíme zespodu obrys jesetera a nacházíme několik sošek – trpaslíka, lva a rybku. Obkružujeme ho podruhé v 7 metrech a potkáváme lavičku, lebku a obří zrcadlo. Poprvé se vidím pod vodou celá v zrcadle a můžu se kouknou, jestli jsem v trimu. Mám radost, protože to vypadá líp, než jsem si myslela.
„Tam bylo i zrcadlo?“
„Jop.“
„Tam jsou věci… Kdybys tam náhodou viděla nějakou vintage lampičku, tak mi ji, prosím, vylov.“
Jedeme na Leštinku, kde Kapři právě dokončují OWD kurzy. Kromě lomu je v areálu i ubytování a nad lomem je několik „balkónků“, ze kterých vedou vstupy do vody. Na hladině se vyhřívá nafukovací labuť a je tam taky občerstvení. Líbí se mi tam.
„Brý den, kde je tady, prosím, záchod?“
„Tady hned vpravo za rohem.“
„Díky.“
„…“
„…“
„Jani, jsi to ty?“
„Ivet?“
Jo, dive park provozuje jedna z mých klientek. Mám pocit, že už mě nepřekvapí prostě nic.
„Počkej, vy už za sebou máte ponor?“
„Jo, vyjeli jsme z Prahy v šest!“
„Ve čtvrt na sedm.“
„No jo, promiň…“
Nechávám si nafouknout lahev a jdeme na druhý ponor. Plaveme v asi 8 metrech a pak proplouváme mini jeskyní (nebo spíše několika velkými kameny naskládanými na sebe) do 3 metrů. Podél stěny klesáme dolů až k 18 metrům a najednou je tma, jak v řiti. Buddy má sice svítilnu, ale já se i tak cítím ztraceně. V takové tmě jsem nikdy nebyla. Po dlouhé době mám pod vodou zase fakt strach. Přemýšlím, že mu to řeknu, ale nevím jak, tak to nechávám plavat.
Ukazuje se to jako dobrá taktika, protože za chvíli už se nebojím a stoupáme taky trochu výš, kde je dobře vidět. Jsme ve skanzenu, který vypadá jako nějaká zatopená trpasličí vesnice. Staré důlní vozíky, několik budek a koleje. Potkáváme nádhernou velkou štiku. Proplouváme jednou boudou a vidím, že se na mě buddy tak nějak divně otáčí. Otáčím se taky a fuj! Za mnou stojí odporná figurína zombie chlapa. Někdy ten potápěčský humor nechápu.
Zastavujeme u plata a pozorujeme zubatého candáta. Bojím se podruhé, protože se na mě dívá, jako by mě chtěl kousnout do masky. Couvám a snažím se mu dát trochu prostoru. Buddy mě k němu zase posouvá, tak couvám znovu a celé situaci se směju do automatiky.
„Já jsem se hrozně bála! Jak můžu někomu pod vodou říct, že se bojím?“
„Vytáhneš si automatiku z pusy a začneš křičet?“
Dostávám svítilnu. Na třetí ponor jdu teda s ní. Klesáme do hloubky a pak podél starých elektrických drátů směřujeme zase do skanzenu. Svítím kolem sebe, a jak se světlo odráží od malých částeček sedimentu, mám pocit, že prolítávám hvězdným prachem. Je to kouzelné, ale vždycky když se dlouho kochám, tak začínám stoupat k hladině. Raději se teda zase soustředím na počítač. Ke konci ponoru pozorujeme obří oranžové kapry, jak „se pasou“ v leknínech.
Dostávám kompas. Jsme domluvení, že poplaveme kolem dokola v 6 metrech s co nejmenšími výkyvy. Aspoň si vyzkouším, kolik spotřebuju vzduchu v lahvi. Až budeme na místě vstupu, mám říct, že už jsme tam. Snažím se cestou sledovat čas i směr. Po asi dvaceti minutách si říkám, že už by tady mohl být, tak po očku sleduju buddyho, ale dělá jakože nic, tak taky dělám, že nic. Proplouváme podél plata, tak si říkám, že uf, že jsem nic neřekla. A v dvacáté páté minutě je teda střelka uprostřed značek a ohlašuju, že jsme tu. Juchu, jsme hned u schodů.
„Pak jedete ještě na Borek, jo?“
„No, vzhledem k tomu, že naviguju, tak se na Borku pravděpodobně vynoříme.“
Čtyři ponory za den. Jsem utahaná jak pes a poprvé si říkám, že do vody už dnes nechci. Konečně naposled svlíkám ten studený oblek. Snažím se ale zapamatovat si ten pocit zimy, protože vím, že ho využiju hned v pondělí, kdy si jdu vyzkoušet oblek nový. Už jsem totiž zkoušela tři (ale !2x! jsem si jeden oblíkla špatně) a málem jsem se u toho usmažila.
Už druhý den dopoledne ale píšu ségře, že mi potápění chybí. Ještě, že jenom 2 týdny a čeká mě poprvé Středozemní moře! Modrá voda, teplo, super viditelnost a slíbili mi i koníčka!
Za fotky díky Martinovi Měřinskému 🙂
4 komentáře
Musím říct, že i já jsem byla hodně překvapená. Příjemně. Tak doufám, že ne naposled. 🙂 Vždyť čím by byl život bez překvapení.
Bylo to moc milé! <3 Těším se až vás zase navštívím příští rok 🙂
Čtyři ponory za den? Uff.. Navíc na různých lokalitách? Blázen!:)
haha, byla to zábava! Klidně znova 😀