Konzultantka, programátor a majitel posilovny spolu jedou v autě. To není začátek žádného vtipu, ale cesta za dalším potápěčským dobrodružstvím. Koupila jsem si totiž neoprenové ponožky a rozhodla jsem se, že mi nebude v rakouských jezerech zima.
Tenhle víkend se k nim ale vypravila na koupačku asi tak polovina Rakouska, všude auta, všude lidi. Pod vodou se to ale ztratí, takže po krátké schůzce a seznámení s dalšími účastníky zájezdu jedeme na první lokalitu. Plno. Jedeme na Wandl. Tam, kde jsem se minule vystresla ve 14 metrech. Volno. Dneska ale ten vrak auta uvidím. To už jde o čest.
Připravím si výbavu a jen co vezmu do ruky toho-jehož-jméno-už-nevyslovuju, ulomím mu držák, takže odpadne z masky. Vztekle ho házím zpátky do bedny. Už na to s**u, fakt. S buddym si domlouváme plán – plato, keson, vrak auta. Asi po 5 minutách nějak ztrácíme dno, chvíli se divně motáme a pak se rozhodnem raději zorientovat na hladině. Druhý pokus. Máme plato! Keson je hned za ním. Zatáčíme vlevo a klesáme do 15 metrů. Začíná být pěkná kosa, oproti hladině pokles asi o 10 stupňů. Máme vrak! Autům moc nerozumím, takže jsem ochotná připustit, že to někdy fakt mohlo jezdit.
Do bedýnky mi přibalili bójku s cívkou, takže ji zkoušíme vypustit z plata v osmi metrech. Opatrně do ní pouštíme vzduch z oktopusu, povolujeme cívku a bójka je na hladině! Pašáci. Pomalu stoupáme a blížíme se ke břehu. Krásný první ponor se zbrusu novou automatikou. Po chvíli mi ale vypadne a začne se z ní uvolňovat vzduch. To se občas stane, ale vydává jiný bublavý zvuk než moje předešlá automatika, takže se leknu a pouštím cívku, která padá, padá, padá… kdo ví kam do hlubiny. Bože, já jsem občas takové pako, musím se sama sobě smát. Takže ji pak půl hodiny motáme u břehu.
„Polovina jsou vegetariáni a polovina nejí vůbec.“
Gril, víno, spánek, snídaně.
Potápíme se ve třech na Gosausee. Je vedro, což je oproti minulé zamračené návštěvě příjemná změna. Gosau není jezero, ale přehrada, takže je tam několik propustí, na které jde pod hladinou narazit. Chceme najít tu v 15 metrech a jeden buddy se hrdinně nabízí, že bude navigovat s kompasem. Plaveme asi 10 minut v 7 metrech v děsné (ne)viditelnosti. Nacházíme propust, která je ale ve 12 metrech, takže mi dochází, že je to ten bližší. Buddy mi něco ukazuje, ale vůbec ho nechápu, takže jenom krčím rameny. Plavem dál, ale už mám málo vzduchu. Ukazuju to ostatním a vracíme se zpět. Kameny, kameny, okoun.
„A cos mi tím chtěl říct?“
„Že to je ta první propust a ne ta druhá.“
„Aha.“
Chceme najít ryby. Už na začátku mám maličko vzduchu. Vedrem mi klesl v láhvi tlak, takže to vypadá na krátký ponor. Domlouváme se, že až budu mít málo, vynořím se a poplavu nad klukama. Potkávám jednoho mini okounka a větve, které jsou obrostlé řasama tak, že vypadají jako nohy obřího pavouka. Po půl hodině jdu na hladinu, plavu podle jejich bublin a občas zahlídnu žlutou ploutev. Jsme nejdál od břehu a kluci jdou za chvíli taky nahoru. Prohlašujeme se za unavené potápěče, ale vzhledem k tomu, že kolem dokola není nikdo, kdo by nás odtáhl, musíme se dopravit na břeh sami. Tak se aspoň fotíme 360° kamerou. Cesta zpět je jako na lehátku, akorát máš to lehátko jen na zádech a je jakoby součástí tvého těla.
Dáváme si zasloužený oběd v restauraci. Sice si každý objednáváme jiné jídlo, ale všechna vypadají stejně. Trojobal a brambory. V tu chvíli je to nejlepší na světě.
Gril, víno, spánek, snídaně.
Náš oblíbený Nautilus! Baví mě potápěčské atrakce, které tam jsou. Cíl je jasný, najít vrak auta. Zjišťuju, že jsem konečně našla auta, která mě zajímají. Podvodní vraky. Škoda, že nemůžu v nějakém jezdit. Vidíme nádherná hejna minirybek, dvojice okounů a spočívající štiky. Je to tak moc krásné, že se potichu směju do automatiky. Na chvíli se ztrácíme v asi 17 metrech, nevidím dno a je mi zima. Mám pocit, že mi nefunguje správně žaket, protože v něm necítím žádný vzduch a poprvé si skutečně uvědomuju, jak moc se tady dole plyny fakt stlačují. S překvapením zjišťuju, že vůbec nemám strach. Vidím přece bubliny, vidím své buddy, dokážu ovládat své vyvážení a dýchá se mi dobře. Všechno je v pořádku. Počítač venku hlásí maximální hloubku 18,0! Na milimetr přesně.
„A kolik je třicet? Odsaď k tomu stánku?“
„To bude tak patnáct. Třicet bude až k té cestě.“
„Ou.“
Při druhém ponoru nacházíme auto! Není v 6, ale v 9 metrech. Máme hroznou radost a oslavujeme to podpisem na jeho střechu. Pořád mám mnohem méně vzduchu než kluci, takže mi jeden buddy půjčuje svůj oktopus a plaveme vedle sebe připojení na jednu láhev. Vydává legrační oslizlý zvuk a trochu píská. Prozkoumáváme společně potopenou plachetnici, dávám do pusy zase svou automatiku a snažíme se na platu házet golfovým míčkem. Nejde to. A vypadá to jako bychom si s ním házeli na Měsíci.
„Já chci vidět labuť zespoda!“
Cestou zpět si dáváme nejlepší makrelu na světě a jedeme domů. A já už jsem zapsaná na pokročilý kurz. Vítejte třicetimetrové a noční ponory! <3
Žádné komentáře