Poprvé v životě začínám narážet na problém se svým neřízením auta. Potápěčská výstroj vyžaduje pro mě celkem složitá logistická řešení, na která už nestačí můj přístup „No a co, že mi před rokem skončila platnost řidičáku, když z Újezdu dojdu všude pěšky nebo se svezu Ubrem/vlakem/busem a co neunesu, tak nepotřebuju.“ Tak už neunesu všechno, co potřebuju. Natlakovanou ocelovou lahev si jako příruční zavazadlo do busu moc brát nechci. Takže mě to nutí k přístupu „můžu být s dovolením váš příser?“ a směnnému obchodu. Ještě, že mám zlaté kapří instruktory, kteří mě s sebou výměnou za sendviče vzali o víkendu zase do vody.
Vyrážíme na lom Horní Cerekev, který je kousek od Pelhřimova. Maximální hloubka je asi 22 metrů, takže je to fajn pro mé začátečnické schopnosti potápěče. Slavíme PADI Women’s Dive Day, který je sice až příští týden, my ale potápěčky chceme oslavovat už dnes. Cestou mi Janka s Petrem vypráví o potápění v Rusku, místním podmořském životu a živočichovi, který vypadá jako mini andělíček.
„To je krásný. Až na tu zimu to tam musí být super.“
„Teď ti ale vyprávíme o létě.“
Na lom přijíždíme kolem desáté a já zjišťuju, že jsem si doma nechala peněženku, což se mi nestalo snad nikdy v životě. Asi abych měla o čem psát, nebo co. Jsem příser na druhou a půjčuju si stovku na vstup od instruktorky Janky. Stydím se až za ušima za to, jaké jsem pako. Jí to naštěstí nevadí a dokonce je pro dnešek můj buddy, takže jsem nadšená. Pod vodu jdeme v buddy týmu společně tři ještě s další paní potápěčkou. Domlouváme si plán ponoru, který zahrnuje vodníka, žraloka, hledání mořské panny a pak plavání v menší hloubce, ať okouknem i nějaký podvodní život.
Voda je nahoře teplá, takže mi vůbec nevadí, že mám na sobě dva mokré obleky, zatímco ostatní se potápí v suchém. Vodník je kousek pod hladinou a moc ho nezkoumám. Posunujem se níž k platu, kde je zrcadlo a já se poprvé vidím, jak vypadám, když proplouvám s celou výstrojí. A jsem celkem rovně! Naučila jsem se tak nějak špulit zadek nahoru, jako když jsem v jógínské pozici kočky. Nohy mě pak netáhnou tak dolů a líp se mi vyvažuje, takže už nepadám ke dnu jako šutr ani nejsem výš nade dnem, než by se mi líbilo.
Žralok je zábavný, dřevěný a zavěšený, aby se ve vodě hýbal. Pod jeho břichem odpočívají menší rybky. Fakt, skoro úplně jak to bývá v dokumentech. Oddělujeme se od našeho druhého buddy týmu. Plaveme podél stěny a narážíme na mořskou pannu, která vypadá spíš jako jezerní bubák. Je celá zarostlá řasami. Janka ji trochu obírá a za chvíli vypadá holka zase celkem k světu, tak se s ní fotíme. Ještě mi není taková zima, tak se chvíli ještě poflakujem v asi desetimetrové hloubce, ale teplota na počítači mi rychle klesá z vrchních 20 na 10 stupňů. Cítím, že začínám mít trochu plný nos a hůř se mi vyrovnává tlak v uších. Trochu se i zalívá maska vodou a začínám se cítit nepříjemně, když otáčím hlavou.
Chvíli mi trvá, než pochopím, že když si čistím masku, tak vlastně smrkám do vody a můžu si tak uvolnit nos. Nechci se pak sice vidět po vynoření s usopleným obličejem, ale za tu úlevu to stojí. Janka mi pak pod vodou upravuje masku a plave se mi zase mnohem líp.
V nějakých pěti metrech pod hladinou vidíme krásný jezerní život plný štik, běluh a dalších ryb, které nepoznám a už ani nevím, jak je nazývali ostatní. Miluju, jak se pod vodou lesknou a mají mnohem krásnější barvy než nahoře. Což teda bude asi hlavně tím, že ryby vídávám nejčastěji v Tesku.
Štiky dokážou nehybně čučet v prostoru, takže se k nim dá přiblížit fakt blízko. Vyleká je akorát, když se snažíte pomocí ploutví couvat a rozvíříte zase kolem sebe tunu bordelu. Přicházím na to, že couvat se dá líp pomocí rukou. A fakt jsem rozkopala jenom jeden záběr, přísahám! Lesson learnt.
Jsme pod vodou přes hodinu. Miluju, že jako potápěči máme po ponoru v podstatě naordinováno, že musíme odpočívat, protože čekáme, až se nám z těla odlifruje přebytečný dusík. Tak můžeme polehávat, posedávat, svačit a jen tak kecat, což mi jako člověku, který zas tak neumí odpočívat, dělá moc dobře na duši.
„Dáte si někdo kakaový chia pudink?“
„Tos nabrala nějaké bahno ze dna, ne?“
Druhý buddy tým prý viděl obří rybu, ale čím víc o ní mluví, tím menší ji ukazujou, tak jim to moc nevěříme.
Před dalším ponorem mi Janka radí, ať si povolím masku a vypadá to, že se mi do obličeje konečně dostává trochu krve. Utáhla jsem si ji vždycky tak, že jsem do ní málem nemohla narvat hlavu, a kvůli tomu se mi tam pak dostává voda.
Jdeme na druhý ponor v buddy týmu už jenom s Jankou a domlouváme se, že ona bude hlavně točit a já budu jen tak koukat. A zůstanem tak v 5 metrech, ať nemrznu. Všichni kromě mě vidí tu obří rybu, tak já nevím. Baví mě ale, že rybky proplouvají kousek, fakt jenom kousíček, ode mě a vidím na nich, že na mě prostě z oka do oka koukaj. Snažím se dýchat co nejvíc plynule, ať nedělám zbytečně velké bubliny, které je plaší. Pod listím, které se hromadí na hladině, číhají největší poklady a menší rybky plavou v houfech.
Janka natáčí a snaží se mě zapojovat jako figuranta, ale jak moc ještě nechápu podvodní mluvu a mám problém se zastavit a stát na místě, úplně se na tu roli nehodím. Na platu mě točí, jak hledám automatiku a vyvažuju se a já pak točím ji, jak si čistí masku. Myslím, že z tohohle filmu bude trhák. Občas pod vodou neumím dobře polknout a trochu se zalykám. Taky zjišťuju, že do automatiky můžu i zakašlat. Všechno dobré, další hodina a něco pod vodou.
„Chceš už jít ven?“
„Já bych chtěla ještě chvíli…“
Pomalu se balíme na cestu zpátky. Jsem trochu malátná a hodně spokojená. Máchám neopreny ve vodě, ať z nich vyčistím bláto a jehličí, které se na ně nalepily a kazím tak záběry holkám, které si na šutrech fotí romantické fotky na Instáč. Směju se pod fousy, pchh, kdo potřebuje nějaký Instáč, když může zkoumat svět pod hladinou! A pak po příjezdu kradu fotku od Kaprů a dávám si ji taky na svůj Instáč. Protože na to prostě chci vzpomínat.
„Miman, viděla jsem pod vodou spoustu ryb!“
„Fuj.“
Foto ze záhlaví je z kapřího Facebooku.
Žádné komentáře