Dva ponory stačily ke štěstí

Ležet na pláži, jíst a číst si. Takový byl plán. Už nazítří ale víme, že to nedáme a vymýšlíme program akčnějšího rázu na každý den našeho pobytu na Salu. Výlet po ostrově, surfování, pozorování žraloků…

„A chtěla bych zkusit i potápění,“ říkám delegátce. „Tak na pátek tam ještě nic nemáte, tak v 9:20 vás na recepci vyzvedne instruktor.“ Hodí mi to hned do plánu.

V pátek teda nechávám Moničku na pláži a sama vyčkávám na recepci. Mám motýlky v břiše a cítím se stejně, jako když mi bylo 5 a probudila jsem se na Štědrý den ráno. Bojím se, ale zároveň se hrozně těším. Ve vodě se vždycky cítím moc dobře a teď můžu poznat oceán mnohem líp. Co když ale bude můj instruktor divný? Co když nebudu dobře rozumět tomu, co mám dělat? A jak se v tom vlastně dýchá?

Moje obavy svým úsměvem ale rozbíjí milá španělská Dee hned po svém příchodu. Naloží mě do očividně hodně používané dodávky a poutat se prý nemusím, Kapverďani tohle vůbec neřeší. Nechávám teda pás pásem. Když mám dneska dýchat pod vodou, tak snad přežiju i cestu autem. Vyptávám se jí na všechno, ona se vyptává na mě. Je to miluše a já se začínám cítit klidněji.

Po pár minutách drkotavé jízdy jsme u potápěčského centra o několik resortů dál. Dee mě seznamuje s Maurem, mým instruktorem. Vypadá vypruzeně, tak se ho trochu bojím. Posadí mě do místnosti, kde mi pustí instruktážní video jako z devadesátých let. Mluví tam o vztlaku, Buoyancy Control Device, vzduchu, ploutvích, fyzikálních zákonech… Všechno si v duchu opakuju a doufám, že tomu v angličtině rozumím správně.

Dee to po 20 minutách vypne a zeptá se mě, jestli když se v balónku stlačí vzduch, tak ve vodě stoupá, nebo klesá. Klesá! Jo, prošla jsem a mám radost, že jsem z toho něco pochopila. Vyplňuju sáhodlouhé lejstro o svých zdravotních (ne)problémech a podepisuju. Pak se seznamuju s Francescou, která jde na ponor se mnou. Je milá a vypadá taky nervózně. Prý se naposledy potápěla v 8 letech.

Mauro nám vysvětluje, co nás dneska čeká a dává nám vybavení. S Francescou mluví italsky a mě baví ho poslouchat, i když ničemu nerozumím. Nahlas se směje a já mezitím zkoumám jeho tetování. Římské číslice značící rok 1980, retrívr, holka v plavkách a podmořský svět. Přijde mi to milé. Dává mi síť na vybavení. „Máš číslo 6. Nebo 9. Jak chceš,“ usmívá se a já už se ho nebojím.

Dostanu brýle, ploutve a oblek velikosti číslo 3, do kterého se ze začátku dost složitě dostávám. U bazénu nám Mauro dává BCD a regulátor. Vysvětluje, jak co funguje a nutí nás plivat do brýlí. To mi přijde zábavné a prý je to proto, aby se nám ve vodě nemlžily. Učí nás, jak si vybublat brýle, pokud se nám dovnitř dostane voda. Vůbec mi to nejde a omlouvám se. „There’s no need to be sorry,“ ujišťuje mě Mauro a zkoušíme to dál. Po několika mých prosoplených pokusech je spokojen a jdeme pod vodu.

Učí nás, že se plave jen ploutvemi, ať neohrožujeme ostatní lidi kolem sebe, co dělat s BCD a vysvětluje, proč je důležité stále dýchat a nezadržovat dech. A už si spokojeně pluju pod vodou dokola a pozoruju koupající se lidi v bazénu ze zdola. Přijdu si jako voyeur a oni se musí cítit jako v Čelistech, tak se raději otáčím a plavu na místo, kde nikdo není. Snažím se líp ovládat své tělo pod vodou, po chvíli už začínám mít větší sebevědomí a hrozně mě to baví. Nedělám už kraulový kop, ale delfíní a říkám Maurovi, že se cítím jako mořská víla. Směje se, asi to taky zná.

Před obědem končíme a vezou mě zpět do hotelu. V 13:50 máme zase sraz na recepci a tentokrát už se těšíme na oceán. V centru dostanu svou síť, u které se rozhodnu, že to bude devítka a jdem na molo. Mauro je milouš a trpělivě odpovídá na všechny moje dotazy. Francesca nemluví, ale když jí řeknu, že doufám, že dole uvidíme želvu, tak se usměje.

Na mole máme připravené bomby se vzduchem a připojují se k nám další čtyři potápěči. Instruktoři nahází všechno do lodi, naskočíme tam i my a jedem na širý oceán. „Excuse me, I’m going to the bathroom,” řekne Mauro a klekne si vedle motoru na zádi, čímž zodpoví mou nevyřčenou otázku, jak potápěči v tom obleku na moři vlastně čůrají. U holek si ale pořád jistá nejsem.

Po několika minutách u zelené bójky, kde Mauro připne lano k lodi, si oblékáme závaží a výstroj. „Až budeš připravená, skoč do vody.“ Plácnu sebou teda ze sedu na znak a Francesca mě následuje. Řekla bych, že můj pád vypadal stejně jako její, a vůbec ne tak elegantně jako ve filmech. Maurovi taky očividně přijdem jak telata, tak se ptá, jestli jsme v poho. Kývnem a on nám vypouští vzduch z BCD, takže začínáme klesat. Chytáme se lana a pomalu začínáme postupovat do hlubin.

Po pár metrech začínám panikařit. Cítím se jako jediný člověk na světě, nevidím na dno, přede mnou vůbec nic není. Přestávám dýchat klidně a začínám se dusit. Ukazuju Maurovi rukou, že mám problém a potřebuju nahoru. Zastaví mě a dívá se mi přes brýle do očí. Trochu se uklidním a nechávám ho, ať mě pomalu dovede nahoru.

Zjišťuju, že jsme byli asi 2 metry pod hladinou. No, radši zpanikařit dřív, než až dole. Říkám Maurovi, že jsem měla pocit, že nemůžu dýchat a on odpovídá, že je to v pohodě, že se to stává. Jsem rozhodnutá vrátit se na loď a počkat tam na ně. Mauro se mě ptá, jestli to zkusíme znovu. Nevím, jak to dělá, ale najednou jsem úplně klidná. Kývu hlavou a posunkem mu ukazuju, že jsem OK.

Znovu klesáme a já se začínám smiřovat s touhle nekomfortní situací. Že to nemůžu nijak ovlivnit. Že to nemám pod kontrolou a není to na mně. A že to musím přijmout s pokorou. Je to vlastně podobné jako Ashtanga. Uklidňuje mě pohled nahoru na slunce, které se odráží na hladině.

Dostáváme se na konec lana, asi 10 metrů pod hladinu. Vidím, že mám v brýlích vodu a snažím se udělat ten soplící tríček a částečně to pomáhá. Mauro chytne za ruku mě i Francescu, tak se nechávám unášet a jen lehce kopu nohama.

Ryby všude kolem. Velké červené se zlatýma očima. Dlouhán visící nehybně ve vodě s nosem, u kterého nevíš, co je ještě nos a co už tělo. Hejna ryb, hvězdice a řasy. Je to nádhera.

Zjišťuju, že nemůžu otáčet hlavou, jinak se mi brýle zase plní vodou. Koukám teda raději jen před sebe. Špatně se mi koordinuje tělo a už vůbec nejsem mořská víla z bazénu. Pořád se ale držíme za ruce a já začínám cítit neskutečný klid a úžas. Že jsem prostě pod vodou takhle dlouho a můžu pozorovat tuhle překrásnou část světa. Stejně se ale těším na hladinu. Na dýchání nosem a stabilitu.

Zastavujeme se u jeskyně. Mauro do ní svítí červeným světlem. Po chvíli ji vidím. Leží tam obří mořská želva. Mám radost, ale vím, že se nemůžu smát, tak jen koukám s doširoka otevřenýma očima. Na želvu, která si dává šlofíka u sebe doma v oceánu. To je prostě boží! Rukou nahmatávám ještě něco podivného vedle sebe, ale ukáže se, že to jsou Francesčiny vlasy. Mauro rozmotává oranžovou nafukovací bójku a pokojně začínáme stoupat k hladině. Užívám si ten pohled zespodu. A ještě víc si užívám první nádech na vzduchu. Mauro mi sundává závaží, žaket i ostatní vybavení a hází to do lodi. Poslední jdou ploutve a pak už lezu po žebříku nahoru.

Sedám si na kraj a začínám si uvědomovat, co se teď stalo. Půl hodiny jsem plavala v desetimetrové hloubce. Viděla jsem úžasnou přírodu, pozorovala želvu v jejím přirozeném prostředí, dotkla se útesu a parádně si zaplavala. Na tváři se mi usadí obrovský úsměv od ucha k uchu. Neskutečné. Už chápu, proč mi ze začátku Mauro připadal jako pruďák. Dole to není sranda, musí zachovat vždy stoprocentní klid, aby bylo vše v pořádku. Teď se s ním ale cítím tak bezpečně jako nikdy s nikým. A jsem mu hrozně moc vděčná. Že mi ukázal tenhle nádherný svět a postaral se, že jsem se neutopila.

S Francescou zjišťujeme, že jsme se dole lehce pořezaly na rukou a děláme si legraci, že je škoda, že to necítil nějaký žralok. Pozorujeme kajtaře s barevnými draky a smějeme se paddle boardistům, kteří jsou tak daleko od pobřeží, že snad plují na Boa Vista. U mola seskakujeme do vody a plaveme v neoprenu na pláž. Připadám si jako Power Ranger a je mi to k smíchu. Vlastně jsem v takovém tichém soukromém záchvatu smíchu od té doby, co jsem se vynořila.

Mauro nás odváží zpět do centra, kde si opláchnem výstroj i sebe a jdem se převlíct. Rozbiju si tam sluneční brýle, ale je mi to úplně jedno. Nějaký další instruktor mi nabízí, že mi je slepí roztaveným olovem, ze kterého právě dělá závaží, že mi už nožička nikdy neupadne. Směju se a čekám na Marcia, který mě má hodit do resortu. Je to milý rodilý Kapverďan, který mi nechce podat ruku, že teď opravoval auto a má ji prý od oleje. Stejně mu s ní potřesu a on mi začne vyprávět příběh o Češce, která se s ním poprvé potápěla tady na Salu a dneska je instruktorkou v Egyptě. Loučí se se mnou se slovy „see you soon“ a dává mi vizitku jejich centra.

Děkuju mu, jdu najít Moničku a stav těžké euforie se rozpouští do hlubokého rozjímání. Snažím se jí to vyprávět, ale moc mi to nejde, nemůžu najít správná slova. Stejně ale celý večer nemluvím o ničem jiném, jsem duchem nepřítomná a nemůžu na to přestat myslet. Chudák Monča. Na dnešní večer nejsem moc dobrý společník. Bolí mě uši, ale jsem rozhodnutá jít na ponor znovu.

Ráno volám z recepce a objednávám se na pondělí. Je mi trapné se ptát, jestli se budu potápět s Maurem, ale hrozně doufám, že jo. Stejně ale věřím, že všichni ostatní instruktoři jsou taky boží, takže na tom nezáleží.

V pondělí vstávám s lehkou kocovinou a pocitem, že mi IQ kleslo asi tak o 30 bodů. Díky tomu docházím k názoru, že to bude při ponoru vlastně výhoda, protože nebudu dělat svou oblíbenou činnost – „overthinking“. Dopoledne teda proválím na pláži a v 13:50 už na mě čeká Marcio, vyzvedneme ještě nějaké Italky a jedeme do centra.

Tentokrát je nás na ponor víc. Pět Italů, já a tři instruktoři. Mauro Italům popisuje průběh ponoru a já se podle jeho gestikulace snažím orientovat, co jim právě teď říká. Jsme všichni připravení a Mauro mi dává síť číslo 18, prý, aby se mi to dobře pamatovalo, když je to můj věk. Smějem se a nakládáme věci do auta. Za chvíli jsme zase na mole a mám pocit, že všechno probíhá nějak rychleji než prvně. Italové mě baví, hrozně gestikulují a jsou legrační. Mauro mi slíbil, že podruhé poplavem na vrak, ale prý tam nakonec není nic vidět. No nic.

Bojím se víc než prvně, protože mám strach, že zase zpanikařím. Skáču do vody jako poslední a Dee mi vypouští BCD. Mám zase v duši dokonalý klid, jen co se ponořím. Cítím se hrozně moc tady a teď. Jako ještě nikdy. Pomalu se posunuju po laně dolů. Mám trochu problém s ušima a nedokážu si v nich srovnat tlak. Marcio mi pomáhá a po chvíli už na něj ukazuju posunkem OK. Paní přede mnou ale v pohodě není, začíná panikařit. Dívám se na ni s pochopením a snažím se udržet klid, ať mě nestrhne s sebou. Je to trochu zmatek a všude kolem jsou bubliny. Koukám teda na Maura před sebou a ukazuju mu, že všechno dobrý. Stejně mám ale zas vodu v brýlích, tak mě znovu učí soplící trik. Celkem to zabírá a jdu dál.

Konečně se dole pouštím lana, Dee mě bere za ruku a plave se mnou. Zvládám si opatrně upravit brýle, probublám si je a dokonce se přestanu bát otáčet hlavou. Mnohem lepší. Po chvíli se cítím s dechem už tak v pohodě, že si musím připomínat, že jsem pořád pod vodou, abych si nezapomněla dávat větší pozor. Dee je krásně klidná a lehce mě vede vodou.

Vidím mega barevnou rybu, která vypadá jako nějaké fantastické zvíře, koukám na mlže a zkoumám zblízka útes. Přijde mi, že je trochu víc proudů a hůř se mi drží stabilita. Občas spíš chodím po špičkách, jak to je v ploutvích jde a nakonec i plavu pozpátku s trojicí dalších potápěčů. Je to docela legrační a užívám si to. Mám pocit, že ponor trval tentokrát kratší dobu, ale mnohem víc mě to bavilo. Dostavuje se zase euforie, neskutečný pocit štěstí a s Italy si na palubě vykládáme, co jsme všechno viděli. Přijde mi, že je znám roky. Jedna paní se vrátila hned po ponoření na loď, ale to vůbec nevadí. Marcio tam s ní byl celou dobu.

Později mi vypráví, co se stalo. „Představ si, že jsi moje holka, jo? Dokážeš si to představit?“ Přitakám a směju se. „No vidíš, já taky. Tak tahle paní tam byla s manželem, který ji tak vystresoval a pořád jí říkal, co musí dělat, že to prostě nezvládla. To jako potápěč nemůžeš. No řekni, stresoval jsem tě dole já?“ Vrtím hlavou a říkám, že byl boží a moc mi dole pomohl. Směje se mým modřinám ze surfování a oděrkám z potápění a říká, že si po téhle dovolené budu muset pořádně odpočinout. Asi má pravdu, ale dala bych cokoliv za to, abych do odjezdu stihla ještě jeden ponor.

Čekám na Maura, který mě má hodit zpět do hotelu a seznamuju se s Hendrikem, dalším instruktorem. Vypráví mi, jak se dostal k potápění a instruktorem už je 7 let. A mi se chce brečet, protože zítra odjíždím a už se s těmahle lidma třeba nikdy neuvidím. Ale vím, že jsem tady začala milovat ten pocit být pod vodou a oblíbila jsem si tyhle hrozně v pohodě usměvavé lidi. Mauro mi slibuje, že když přijedu příště, tak jdem určitě k vraku. Děkuju mu za naprosto boží všechno.

Na letišti zjišťuju, že mám v mailu první potápěčský certifikát – Try Scuba Diving (Open Water). Yay! Příště už tak nemusím absolvovat přípravu v bazénu. Jsem nadšená a procházím si na netu začátečnické kurzy v Praze. Protože to musím zažít znovu. A co nejdřív. Cestou v letadle přečtu 80 stran z příručky pro potápěče, kterou rychle stahuju do mobilu přes letištní wifi, a píšu tenhle příšerně dlouhý příběh, který stejně nikdo nedočte, ale já si chci pamatovat každý detail a nikdy nezapomenout. A takhle se rodí vášeň.